Proč se muž bojí být ve vztahu opravdovým Mužem?

Muž je od přírody stvořen k akci. Má v sobě instinkt budovat, chránit, vést, dosahovat cílů a být úspěšný. A přesto – ve chvíli, kdy by měl být Mužem ve vztahu, kdy by měl udělat první krok, říct, co chce, nebo pevně stát za svým rozhodnutím – zamrzne. Stáhne se. Nebo začne dělat přesný opak toho, co cítí.

Čeho se muž ve vztahu skutečně bojí?

Bojí se, že ublíží.

Mnoho mužů vyrůstalo v prostředí, kde jejich síla, hněv nebo přímočarost byly trestány nebo odmítány. Naučili se, že být silný, znamená být nebezpečný. Anebo žili v rodině, kde otec sílu zneužíval proti partnerce a dětem. A malý chlapec v takovém systému si dal slib, že nikdy nebude jako tatínek.

A tak svou sílu raději schovají, aby nikomu neublížili – a přitom tím ubližují sobě i vztahu.

Bojí se, že to pokazí.

Za každým mužem, který váhá, stojí chlapec, kterému někdo kdysi řekl – ať už slovy nebo chováním

• Že jeho rozhodnutí nestojí za nic.

• Že udělá chybu.

• Že to nezvládne.

Tyto věty se zaryly hluboko a v dospělosti se ozývají a oslabují muže přesně ve chvíli, kdy je potřeba jednat.

Bojí se odmítnutí a opuštění.

Tohle je nejhlubší strach. Být vidět, být autentický, ukázat, co opravdu chci – a být za to odmítnut nebo dokonce potrestán. Pro muže, který si v dětství nezažil bezpodmínečné přijetí, je toto riziko příliš velké a raději se schová za výkon, humor, odtažitost nebo nekonečné přizpůsobování se a snahu vždy vyhovět – jen, aby ho neopustili.

Z mé zkušenosti práce s muži, kteří za mnou přijdou pro radu týkající se nefunkčního nebo nešťastného partnerství, platí, že muž, který se bojí být Mužem, není slabý. Je zraněný. A to je zásadní rozdíl. Jak z hlediska výsledku, tak i z hlediska léčivého procesu.

Jak muž může překonat strach a posílit sám sebe?

Prvním krokem je přiznat si, že tam strach opravdu je. Ne bojovat s ním, ne předstírat, že neexistuje. Strach, který pojmenujeme a pochopíme, odkud pramení, ztrácí moc. Muž, který si upřímně řekne „bojím se, že mě žena odmítne“ - je silnější než muž, který to celý život popírá a kompenzuje grandiózností nebo pasivitou.

Druhým krokem je začít jednat i přes strach, v malém. Například:

• Říct partnerce, co chce k večeři.

• Rozhodnout, kam pojedou na dovolenou, bez nekonečného „Jak chceš ty“.

• Vyjádřit nesouhlas klidně a pevně, bez výbuchu nebo útěku.

Každý takový malý moment, kdy si muž stojí za svým, buduje vnitřní pevnost, o kterou se může opřít – a zároveň buduje důvěru partnerky v něj.

Třetím krokem je práce s původním zraněním. Vzorec „nejsem dost dobrý“ nebo „když budu silný, ublížím“ nepřišel z ničeho nic. Přišel z konkrétních momentů v dětství – od otce, který ho nikdy nepochválil, od matky, která vše řídila, z prostředí, kde „chlapci nepláčí“ a „muži se neptají“.

Tato zranění se nedají přebít vůlí. Dají se uzdravit vědomím – pochopením, odkud přišla a doplněním toho, co tehdy chybělo.

Vzít si zpět svou sílu má smysl!

Muž, který se odváží být Mužem, ženu neztratí. Naopak. Žena, která vedle sebe cítí Muže se skutečnou vnitřní pevností, se cítí v bezpečí a přirozeně povolí svou kontrolu, zpomalí a může přijímat. Přestane být manažerkou vztahu a stane se skutečnou Ženou.

Tohle není o dominanci, ani o nějakých zastaralých rolích.

Je to o přirozeném řádu, ve kterém se oba cítí bezpečně, milovaně a živě.

Je to o řádu lásky, po které všichni toužíme, jen nevíme, jak se k takovému řádu a pořádku dostat. Odvaha být sám sebou je největší dar, který Muž může dát sobě i vztahu. A vždy je ten správný čas začít!