Jak být Ženou a nebát se?

Moderní žena zvládne řídit firmu, vychovat děti, opravit auto (anebo na opravu vydělat) a ještě stihnout připravit večeři. Je výkonná, samostatná a spolehlivá. A přesto se ve vztahu s mužem cítí nešťastná, nepochopená nebo prostě – sama.

Proč?

Protože odpověď není v jejím partnerovi. Je v ní samotné. Přesněji řečeno – v tom, co si přinesla z dětství, jaké vnitřní pravdy, jaká přesvědčení, co je správně, a co má dělat.

Jak to všechno začíná – obranné vzorce z dětství

Malá holčička, která vyrůstá v prostředí, kde láska není zadarmo, se naučí strategii přežití:

• budu hodná,

• budu užitečná,

• budu silná,

• nebudu nic chtít, ani potřebovat,

a pak mě budou mít rádi.

Tato strategie zachránila její emoční integritu tehdy. V dospělosti však nefunguje, je dokonce destruktivní a pomalu ji ničí.

Z „hodné holčičky“ se stane žena, která si myslí, že lásku si musí zasloužit výkonem, péčí a neustálou dostupností. Nevěří, že by ji někdo mohl milovat jen tak – za to, že prostě jen je. A proto přebírá kontrolu, řídí, organizuje, pomáhá bez vyžádání a muži nedá šanci být Mužem.

V mé psychologické praxi vidím tento vzorec opakovaně – žena, která v dětství nezažila bezpečnou lásku bez podmínek, si ji v dospělosti nedokáže ani představit, natož pak přijmout.

Čeho se ženy ve vztahu skutečně bojí?

Bojí se přijímat.

Přijmout pomoc, péči, dárek nebo kompliment bez pocitu dluhu nebo pocitu oslabení, je pro mnoho žen skutečně těžké. Přijímání totiž vyžaduje důvěru k tomu, kdo dává – a důvěra byla v dětství mnohdy zraněna a zrazena. To neumožnilo vytvořit strukturu pro přijímání jako bezpečný zážitek.

Bojí se ztráty kontroly. Když muž něco zařídí po svém, žena cítí úzkost. Ne proto, že by to udělal špatně, ale proto, že pustit kontrolu znamená být zranitelná. A zranitelnost se kdysi nevyplácela.

Bojí se, že nebude dost. Hluboko uvnitř sedí přesvědčení:

„Kdybych nebyla tak užitečná, tak výkonná, tak přizpůsobivá – odešel by.“

A tak žena nikdy nezpomalí, nikdy si neřekne o pomoc, nikdy si nedovolí být jen slabou zranitelnou ženou.

Co s tím?

Prvním krokem je uvědomění.

Zastavit se a upřímně si odpovědět na otázku:

„Dělám tohle pro sebe, nebo proto, abych si zasloužila lásku?“

„Kde ve vztahu přebírám mužskou aktivní roli, aniž bych o to byla požádána?“

Druhým krokem je zkusit přijímat v malém.

• Nechat muže otevřít dveře.

• Nechat ho zaplatit.

• Nechat ho vyřešit problém po svém, i když sama by to řešila jinak.

• Říct „potřebuji pomoc“ místo „já to zvládnu sama“.

Zní to jednoduše - ale pro mnoho žen je to osobní revoluce. Totální změna paradigmatu, ve smyslu, že okolí je tu od toho, aby naplňovalo potřeby ženy a ne, že se žena vyčerpá honbou za uspokojením svých potřeb péčí o potřeby druhých.

Třetím krokem je práce s původním zraněním.

Vzorce z dětství se nemění silou vůle. Mění se tím, že pochopíme, odkud přišly. Proměníme je v uvědomění a doplníme sami sobě to, co tehdy chybělo - bezpečí, přijetí, lásku bez podmínek a tak dále.

Právě v tom spočívá hloubka skutečné změny.

Na závěr - a je to dobrá zpráva!

Každá žena, která pochopí, proč dělá to, co dělá, udělá pro sebe tu nejlepší věc. Protože to, čemu rozumíme, a co jsme pochopili, nad námi ztrácí moc. Žena, která přestane usilovat o lásku a začne ji přijímat, neztratí muže - naopak. Vytvoří prostor, ve kterém muž konečně může být Mužem – může o ní pečovat a hýčkat si ji. A to je základ vztahu, který skutečně dlouhodobě funguje.

Změna začíná uvnitř. A vždy je čas začít!