O nevědomí toho bylo napsáno mnoho. A pravda je, že stále ještě nevíme, jak to ve skutečnosti funguje. Co víme je, že jde o jakousi obrovskou databázi, která není dostupná vědomí, tedy tomu, co si uvědomujeme a co víme, s čím jsme spojeni. Zdá se, že daná databáze obsahuje, jak vše, co jsme prožili my sami, ale dokonce i všechny zkušenosti a emoce, kterými na dané situace reagovali naši předci. A Jung šel ještě dále a tvrdil, že nevědomí obsahuje dokonce i veškeré informace týkající se zkušeností a emocí všech lidí na planetě (kolektivní nevědomí).
Takže máme v sobě něco, co nevíme, co je, a kde je a to něco disponuje obrovským množstvím informací a žije si to někde uvnitř náš svým vlastním životem. Čas od času o sobě nechá znát nějakým iracionálním chováním, cítěním, nebo rozhodnutím. Po většinu času pulzuje naše nevědomí do vědomí podivné instrukce typu: to nezvládneš…, určitě se mu nebudeš líbit…, zkus to po 101, i když to 100x nefungovalo, třebas byla jen líná… Znám lidi, kteří si celý den říkají, jak je nezdravé jíst večer, a pak se přistihnou, jak se jejich tělo zvedne z pohovky a pomalu se blíží k lednici, samo, a pak si ruka sama otevře a najde tam něco dobrého.
Tak funguje nevědomí. A když nad námi zvítězí, tak děláme věci, které dělat nechceme a ani nevíme, proč je děláme, cítíme to, co reálným pohledem je nesmysl (například, že někoho nesnášíme nebo naopak milujeme) a děláme rozhodnutí rovnající se mlácení hlavou o zavřené dveře a ještě se divíme, že to není funkční způsob pro otevření oněch dveří. V tom všem má prsty nevědomi.
Říká se, že život mimo jiné slouží k tomu, abychom zvyšovali své vědomí a uvědomění na úkor nevědomí. Čím více si uvědomuji, tím více vím, o sobě i o druhých. Vím, co mnou hýbe, proč některé věci dělám a proč na lidi kolem reaguji právě tím způsobem. To mi dává výhodu. Takové spojení sama se sebou umožňuje vyšší míru sebeřízení a sebekorekce. A možná nepochopitelně i vyšší míru sebepřijetí a sebelásky ( o tom někdy jindy, všichni víme, že to potřebujeme a nikdo si neumí pod sebeláskou představit nic konkrétního. Pro teď postačí, že sebelásku si můžete přestavit jako sebeněhu nebo sebelaskavost). Dokonce mohu díky vyšší míře uvědomění být méně manipulovatelná a tedy i více svobodná.
Klíčové zjištění je, že v nevědomí se skrývají, jak naše zdroje, tvořivost a inspirace, tak i zranění a traumata. Ty druhé zmíněné se starají o to, aby neustále pulzovaly do vědomí v podvědomé snaze na sebe upozornit a umožnit své zhojení. Pokud si toho však nejsme vědomi, destruují náš současný život instrukcemi k opakování zranění a prožitku bolesti. Typickým příkladem jsou partnerské krize, které jsou z 80 procent probuzenými traumaty z dětství, především vzniklými v blízkých vztazích. A o tom více zase příště.